Jiří Nedošinský se narodil 15. února 1880 v Litomyšli. Stal se bankovním úředníkem, ale se svoji novou a milovanou manželkou, herečkou Antonií Valečkovou – Nedošinskou (1885 – 1950), odešel k divadelním kočovným společnostem Karla Faltyse, Aloise Sedláčka a Rudolfa Morávka (1909 – 1919).

Načež s manželkou přešel do Prahy, kde se oba stali herci Švandova divadla (1919 – 1923). Jiří v tomto divadle působil až do své smrti. 5. 9. 1906 pohostinsky stanul na scéně pražského Národního divadla jako rázný Emanuel Střela v inscenaci „Jedenácté přikázání“.

Nedošinský byl skvělým představitelem bodrých a vážených pánů i tatíků, kterým dodával záporné i kladné charaktery. Své postavy podtrhoval zejména svou fyziognomií, hmotnější a hřmotnější postavou. Ve Švandově divadle kromě hraní rovněž režíroval (např. inscenace „Pandořina skřínka“, diky níž se Anny Ondráková dostala k filmu, když ji v inscenaci zahlédl režisér Karel Lamač).

Ve filmu Jiří Nedošinský debutoval již v roce 1917 v komedii Pražští adamité, kde hrál postavu obávaného vrchního plavčíka Maňase. Film se dostal do historie československé kinematografie svými prvními dvojnickými triky. Byl také jako jeden z prvních prodán do zahraničí.

Načež ve filmu hrál dál nejrůznější postavy. Následující rok sehrál majitele statku Milotín Tomáše Krulicha v Paloušově dnes již bohužel nedochovaném snímku Šestnáctiletá (1918). Film divákům vyprávěl příběh lásky mladého statkáře s dcerou sousedního sedláka.

O dva roky později se všem návštěvníkům kina představil jako divadelní ředitel v Plamenech života (1920) Václava Binovce, které byly roku 1960 režisérem Janem Stanislavem Kolárem rekonstruovány (pracovní záběry z natáčení jsou k nalezení např. také v dokumentárním snímku Jak se u nás kdysi filmovalo režiséra Bohumila Veselého z roku 1960) a jako profesor ČVUT ve Slavínského dramatu Zlatá žena (1920), kde režisér překvapil diváky svými akrobatickými dovednostmi na křídle letadla kroužícího nad Prahou.

Roku 1921, který byl také jeho nejúspěšnějším, přetvořil pana radu s cigárem v opravdu sentimentálních komediích Irčin románek I. a II. (1921) Václava Binovce, pána v další nedochované komedii Jana Justa – Rozvody Děvčata, vdávejte se! (1921) či starostu v melodramatu Děti osudu (1921) režiséra Josefa Rovenského, který se do dnešních dnů opět nedochoval.

Onoho roku 1921 stvořil také svoji největší titulní úlohu zkrachovalého majitele dolů a železáren Gowella v dnes již bohužel nedochovaném Šotkově dramatu Cesty k výšinám (1921). U tohoto snímku je rovněž zajímavé, že autorem námětu a scénáře byl Quido E. Kujal, pozdější filmový kritik a vydavatel oblíbených filmových časopisů.

Jeho posledním, desátým snímkem se stalo Tylovo oblíbené drama Paličova dcera (1923) režisérky They Červenkové, kde si v roli koňaře Podleského zahrál s shodou okolností se svoji pravou manželkou Antonií. Film však měl premiéru (14. prosince 1923) až po hercově předčasné smrti. Zvukového období a filmové slávy své milované manželky se již Nedošinský bohužel nedožil.

Jiří Nedošinský zemřel předčasně 8. listopadu 1923 v Praze ve věku pouhých čtyřiceti tří let. Jeho věrná choť Antonie Nedošinská, která do smrti zůstala vdovou, zemřela až o celých dvacet sedm let později… Životem Jiřího Nedošinského se více zaobírali Myrtil Frída a Jaroslav Brož ve výpravné obrázkové publikaci „Historie československého filmu v obrazech 1898 – 1930“ (1959), Luboš Bartošek v histografii „Náš film – Kapitoly z dějin (1896 – 1945)“ (1985), Pavel Taussig ve vzpomínkové knížce (která je však poznamenána nižší úrovní autora) „O věrném filmování Antonie Nedošinské a Theodora Pištěka“ (2001) a Miloš Fikejz ve slovníku „Český film – Herci a herečky II. díl L – Ř“ (2007). Autor: Jaroslav Lopour